Tajemství nejtajnější, co uvnitř sžírá…

wood-1118468_960_720

Mám pro vás návrh.

Nezůstávejte dobrovolně v zajetí svírajících stěn jménem tajemství.

Nenechávejte si své tajemství pro sebe.

Už jen ta představa, že byste to někomu řekli, možná působí děsivě.

Držíme si v sobě svá tajemství, protože se bojíme, že jejich vyslovením ztratíme tvář, že odhalíme své slabé stránky. Možná bychom museli přiznat, že jsme něco udělali špatně, zachovali se jako totální blbci, přiznat, že nejsme dokonalí a mýlili jsme se. Možná bychom museli říct, že nám někdo ublížil nebo že jsme ublížili my. Možná by nahlas muselo zaznít, že jsme byli poníženi, nebo že jsme ponížili sami sebe. Možná bychom museli říct, že se stydíme, litujeme, bojíme, zoufáme si,…

Jenže tahle tajemství pokud zůstávají uzavřená, mají ohromnou sílu požírat nás zevnitř. Pomalu a postupně uhlodávají naši energii, lásku a radost ze života. Je to červ, který má moc a sílu rozežírat naši duši, sebehodnotu a dobré mínění o sobě samých. Čím déle ho necháváme zavřeného uvnitř, tím více síly má, roste a bere si víc.

Najděte třeba jen jednu jedinou osobu, které důvěřujete a řekněte to nahlas. Otevřete brány vnitřního vězení a vysoukejte červa ven.

On se bude bránit. Pravděpodobně vám bude nadávat, řvát na vás a všelijakými lstmi se vás bude snažit přesvědčit, ať to neděláte. Nebraňte mu, je to velmi náročný boj. Místo toho ho nahlas pojmenujte. Řekněte i to, co říká váš kritik, cenzor, ego, soudce nebo jak to chcete nazývat. Není radno ho ignorovat. Nahlas vyslovte to, co říká. Tím ho překvapíte, paralyzujete, naprosto ho zaskočíte.

„Cítím se jako úplný blbec, když ti to tady říkám.“

„Připadám si jako naivní hloupá holka.“

„Tak moc se za sebe stydím.“

„Hrozně si to vyčítám.“

Co když nemáte nikoho, komu byste se mohli svěřit?

Ačkoliv, vážně to tak je?

Zkuste se ještě jednou zamyslet. Je to skutečně pravda, nebo se jen bojíte? Jaký důvod vám brání s tím člověkem promluvit? Pro jistotu ještě jednou prozkoumejte, jestli to není hlas vašeho vnitřního cenzora…

Tím, že vyslovíte své tajemství, odhalujete se ve své nahotě. Říkáte o sobě něco lidského. Něco, co bude v té či oné podobě blízké a známé druhému člověku, kterému se svěřujete. Všichni prožíváme strachy. Všichni se bojíme. Všichni milujeme. Pociťujeme zklamání, možná stud, bojíme se proher, zápasíme se svými chybami. Tím, že vyslovíte tohle lidské o sobě, vznikne s tím druhým pouto.

Vzájemná důvěra má až zázračnou moc. Vyslovením tajemství začnete rozpouštět své vnitřní vězení a získáte partnera, který vám v tom pomůže.

A když o tom nemůžete mluvit, vezměte tužku a papír a všechno to ze sebe vypište.

writing-828911_960_720

I tady se bude cenzor bránit, i tady mu dejte slovo. Pište všechno, co uvnitř vás bude hovořit. Vypište to do deníku, napište dopis člověku, kterému byste to rádi řekli, napište ho životu, lásce, vesmíru, času, Bohu, věčnosti, přírodě, sobě do minulosti, sobě do budoucnosti.

Ke komu potřebujete hovořit?

K jaké osobě nebo entitě?

Hlavně to téma otevřete. Obzvláště to, o kterém nechcete mluvit. To, že o něm nemluvíte, neznamená, že neexistuje a nepůsobí.

Pokud jsme o něm schopni mluvit alespoň sami se sebou, otevíráme si cestu, že o něm budeme moci mluvit s někým jiným. Psaní je v tomhle případě cesta, která nám pomáhá se nejen vyjádřit, ale postupně se vyrovnat se všemi bolestmi a sebeodsuzujícími řečmi, které sebou takové tajemství nese.

Vypište, co se stalo.

Napište, jak se ohledně toho cítíte, co se vám honí hlavou za myšlenky, všechno, co říká váš cenzor.

Jak to všechno vnímáte s odstupem?

Co jste se díky tomu naučili?

Co jste získali a co ztratili?

Co potřebujete udělat, abyste se cítili lépe?

Možná vám pomůže, pokud to napíšete jednou. Možná to budete muset napsat desetkrát, třicetkrát nebo stokrát. Některá témata a tajemství jsou natolik hluboká a skrytá před námi samými, že to chce čas, než sami sobě dovolíme, o tom mluvit otevřeně, byť jen se sebou samými.

Není vůbec žádoucí na sebe tlačit. Přinese to jen velkou vlnu odporu, která se vzedme uvnitř, a příště už se o nic radši nepokusíme. Pojďte na to postupně. Nechtějte po sobě hned všechno vyřešit, buďte k sobě laskaví. Mluvte o tom sami se sebou prostřednictvím psaných slov. Nebo o tom mluvte s někým dalším.

Proč to vlastně psát?

Nerozebírali jste to téma ve své hlavě už tisíckrát? A fungovalo to? Když zůstáváme jen v hlavě, často sklouzneme k sebeobviňování, propadání se do bahna vlastních myšlenek a prohlubování špatné nálady. Kritik, soudce a ti všichni mají pré. Hůř se nám rozlišuje, kdo k nám vlastně hovoří.

Psaní je jako rozhovor s někým dalším. Psaní je léčivé a úlevné. Lépe poznáte, kdo se k vám vyjadřuje. Pojmenujete věci pravými jmény a tím se postupně dostanete k jejich podstatě.

Také se vám už stalo, že vás něco trápilo a pak vám pomohlo, když jste si o tom s někým promluvili a to ten druhý nemusel ani nic říct? Prostě tam jen byl a poslouchal vás? Tak psaní funguje dost podobně.

forest-1225983_960_720

Psát o tom vám dovolí být upřímný především sám k sobě. Pustit to ven do bezpečného prostředí. Papír vás neodsoudí, poskytne vám útěchu a nechá vás mluvit, tak dlouho, jak budete chtít. Je to stále přítomný partner a snese vaše slzy, urážky i nadávky. Nikde vás nepomluví, neklesnete v jeho očích a dokonce si o vás nebude nic myslet. Je to parťák do nepohody, který je neskutečně silný a pomůže vám snést vše těžké a obtížné.

Napsat to je první krok, jak dokázat hovořit o všem, o čem se vám hovoří špatně s jinými.

A navíc vám poskytne odpovědi. Nepište však s tímto záměrem.

Jen to pusťte ven.

 Držím Vám palce

Nikol

 

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře