Ranní setkávání s lidmi, světem, prachobyčejným stereotypem a jedním Vesmírným zázrakem

vesmír

Říkám jim (moji) ranní lidé. Jezdí ve stejný čas do práce jako já. Začíná to nenápadně. Nejdříve si po několika dnech všimnu, že jsou ve stejný čas na stejném místě. Oni si mě všimnou taky. Zprvu se bereme jen na vědomí, potom se začneme zdravit. S některými si za několik dalších dnů začínám povídat (nebo oni se mnou, protože já se zpočátku nějak instinktivně bráním – důvod spatřuji v šesté hodině ranní). Po několika týdnech už přesně vím, kdo se jmenuje Zdeněk, kdo Petr, kdo bude mít příští týden dovolenou, kdo před odjezdem vlaku kouří a kdo dobíhá na poslední chvíli. Je v tom určitá poezie.

Z povahy jsem spíše introvert a raději věci z povzdálí jen pozoruji, ale to (mé) ranní lidí moc nezajímá, chtě nechtě mě dříve či později zatahují do debaty. Já se z počátku uchyluji jen k úsporným odpovědím, ale to je neodrazuje. A nakonec jsem vlastně ráda. Mnoho se toho dovídám – o tom, že lidi jsou neuvěřitelně zajímaví, zvídaví a milí (většina z nich) a to i v šest hodin ráno, když se chystají do nového dne nebo jejich den právě končí. Každé ráno se na mě usmějí a já jim to oplatím. A nejvíce tohle ocením v den, kdy vstanu levou nohou a nálada je pod psa. Několik ranních úsměvů s několika ranními lidmi. Usmát se – to je ta nejlepší věc, kterou lze po ránu udělat. A někdy…když se to sejde, tak to jsou dokonce salvy smíchu. Salvy smíchu neznámých lidí, kteří se prostě v určitý čas schází v jednom vlakovém vagónu.

4:45 budík…6:10 MHD…6:24 vlak…každý den, měsíc za měsícem jako hodinky…obyčejný stereotyp, ale ti lidé ho dokážou ozvláštnit, rozbít, dát mu každé ráno trošku novoty. Ne moc, jen špetku, ale i to někdy stačí.

To jsou ranní lidé, ale já se takhle ráno setkávám i se světem. Hledám si malé radosti po cestě. Východy slunce, které jsou pokaždé jiné, čápi na komíně, zpěv ptáků, stromy…hele už se klubou lístečky, už jsou skoro na světě, UŽ! Už kvetou! Srnky, které vyhlížím z vlaku a když je pak vidím, dávám sama sobě body (mimochodem, i srnky mají své stereotypy – střídají ta samá místa). Tomuhle všemu říkám systém záchytných radostí.

Možná to není nic světoborného, ale právě v tom to je. Žijeme hlavně normální, zdánlivě obyčejné všední dny. Je jich více než těch výjimečných. O to důležitější mi připadají záchytné radosti a malé každodenní zázraky. Pro každého na dosah ruky.

A když ani tohle nestačí a chci jeden zázrak vesmírných rozměrů? Zatímco já se slastně rozvalovala v noci v peřinách, planeta se pootočila, Slunce znovu vyšlo, do Země nenarazil žádný asteroid, v tom ohromném přeohromném Vesmíru se našemu domovu nic nestalo a všechno to křehké stále existuje.

Není tohle zázrak?

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře