Náhoda? Ani náhodou!

květy

Není to ojedinělé téma, ale vždycky mě bavilo a baví do teď. O náhodách, co náhodami ve skutečnosti nejsou, ba co víc, jsou velmi promyšlenou shodou okolností. Vždycky si tyhle příběhy ráda poslechnu a vždycky se nesmírně bavím, když se týkají mě samotné.

Tak jeden tu mám pro vás. Tenhle je o tom, že lidi v našem životě nám nejsou vůbec posíláni náhodně, každý tam má přesně své místo a my většinou (i když si myslíme, že VÍME) nemáme vůbec tušení.

Tenhle příběh začal před dvanácti lety, asi tak v tomhle období, v den, kdy jsem dělala přijímačky na střední školu. Tehdy patnáctiletá jsem za přítomnosti maminky a jejího skvělého manžela (prostě slovo otčím mi implikuje něco tak negativního, že jsem ho snad nikdy nepoužila, ale tatínka mám jenom jednoho, takže asi tak) čekala netrpělivě na výsledky. Abychom si ukrátili pár hodin, zalezli jsme do jedné kavárny v centru. Tam se nás ujal číšník, který se se svými vtípky, otázkami a úsměvy snažil rozptýlit naši nervozitu. Bavil nás a když jsme pak někdy v budoucnu řešili, kam si půjdeme sednout na kafe, kde oslavíme ten či onen úspěch nebo narozeniny, většinou jsme skončili právě tam. Jestli se dá říct o někom, kdo vegetí v jedné kavárně, že je štamgast, tak my jsme rozhodně byli. Vtípky frčely a my se na „našeho“ číšníka těšili. Nicméně, jak je život tak hezky rozfázován do určitých období, tak i tohle po pár letech skončilo. Kavárna po čase zavřela a po našem číšníkovi se slehla zem. Tak minimálně sedm let jsem ho neviděla.

Léto 2015. Na nádraží potkávám našeho číšníka, zdravíme se, podáváme si ruku a prohodíme pár slov užaslí, že jsme po těch letech jeden druhého vůbec poznali a jak dlouho jsme se vlastně neviděli.

Listopad 2015 až leden 2016 se s naším číšníkem potkáváme celkem třikrát (samozřejmě, že „náhodně“), v pekařství, na ulici, v mé (jiné) oblíbené kavárně. Na tomhle třetím „náhodném“ setkání se mu říkám, že spolu musíme zajít na kafe, že si asi musíme něco říct, protože to snad není možný, že se sedm let nepotkáme v našem malém Liberci, a pak za tak krátkou dobu na něj narážím na každém rohu. Vrtalo mi to hlavou, ale nic jsem nevymyslela pochopitelně. To jsem se ještě měla dozvědět.

Březen 2016. Hledám si byt. Brouzdám po internetu a nacházím přesně takový, který by se mi líbil. Kouknu na kontakt, že tam zavolám. Kdo? Ano, dámy a pánové hádáte správně „náš číšník“ – nyní (a několik předchozích let) realitní makléř. Byt nakonec nevyšel, ale vyšel jiný, ještě perfektnější ve spolupráci právě s číšníkem-realiťákem.

Tak tahle „náhodná setkání“ mi teď opravdu dávají smysl. Bavím se a děkuju.

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře