Kam se díváš, to vidíš…aneb Kam jsem se dívala v lednu?

pixlr

S koncem předchozího roku se zrodil nápad. Vědomě vnímat a prožívat krásné okamžiky v každém jednotlivém obyčejném dni. Celý leden jsem tak zaměřovala svou pozornost.

Nemyslím si, že abychom měli zavírali oči před tím, co krásné není. Směr, jakým uvažuji, spíše vyzývá k tomu vidět a vnímat, kolik toho, co v životě stojí za to, máme už teď. V lednu jsem si díky téhle výzvě s každým uplynulým dnem, který si čas bral zpět, víc a víc uvědomovala, že mám ne jeden zážitek, ne jednu chvíli, která stála za to, ale hned několik, že vlastně nevím, jakou z nich vybrat.

Znovu jsem si připomněla, že jakmile si zvědomíme, co chceme a rozhodneme se, jakým směrem, chceme posílat svou pozornost, taková energie se nám vrací zpět. A to není žádná ezoterika. Je to o vlastní zaměřenosti, vnímavosti, zodpovědnosti a rozhodnutí o směřování svých kroků. Kam jdeme, taková cesta se začíná před námi odhalovat.

Ale první krok, ten musí člověk udělat vždycky uvnitř sebe.

Kde všude jsem viděla, slyšela, pocítila, ochutnala, prožila, nalezla, dostala krásu?

2. ledna
…našla jsem ji ve vůni a chuti ranní kávy, objevilo ji moje tělo při jógové rozcvičce i na večerní lekci vinyasany u Magdaleny, když celé vrnělo spokojeností a zřetelně jsem ji dnes zažila v rozhovoru. Takovém tom, kde si říkáte věci důvěrné a osobní, ne proto, že za ně chcete oplátkou získat nějakou pikantnost od toho druhého, ale prostě proto, že tomu druhému věříte a víte, že to říct můžete. A to je prostě pěkný.

3. ledna
…přemýšlím, jak to zformulovat…ale nebudu to komplikovat – stručně, jasně a pravdivě řečeno: mě bylo dneska krásně v práci. Zase se dostavil ten pocit, že mě ohromně baví to, co dělám, proč to dělám a s jakým týmem lidí to dělám. Předtím jsem skoro dva roky seděla v kanceláři, a i když mě to bezvadně uživilo, tak jsem cítila, jak mě to jako člověka požírá zaživa. Na druhou stranu jsem dneska velmi ráda za tu zkušenost, protože ta vděčnost, že už jsem někde jinde, je každým dnem větší a větší. A i když to trvá už rok, tak mě to stále fascinuje a překvapuje….

4. ledna
…knihkupectví…místo příběhů. Vždycky jsem si myslela, že krása je v knihách, ale čím víc o tom přemýšlím, tak si uvědomuji, že ta krása co v nich je, pramení v nás lidech. Co by byla kniha bez člověka? Knihy jsou různými podobami lidství, které ožívají v příbězích. Nejsou to jen stránky s působivými příběhy, jsou to lidé, v nichž tyhle příběhy vzklíčí a až potom se dostávají na stránky knih. Já vždycky myslela, že knihy jsou výjimečné, ale jsme to hlavně my lidé….

5. ledna
tady…v hudbě, slovech, příbězích…

6. ledna
…v radosti z procesu kreativity, ve volnosti tvořit, v proudu plynutí bez přílišné snahy vytvořit něco speciálního. Krásu jsem našla v duchu lesa, v proudící vodě, v jaru, které se na chvilku ukázalo, ve zpěvu ptáků, západu slunce nad Ještědem, i v druhém člověku… Našla jsem krásu v radosti, že jsem stvořila svou druhou black out báseň ( a mám chuť se s vámi o ní podělit). Našla jsem radost a krásu v tom, že jsem na světě…

Skryto mezi řádky

Za rok i za milion let,
ve vzdálené severní zemi,
cítili lidé ničivý pohyb pod povrchem sebe,
uprostřed jejich klidného neštěstí,
při pohledu zblízka vynikly linie,
jak často a jak moc,
energie uvolněná rizikem v minulosti,
zrodila záchvěvy tak silné,
že se praskliny rozšířily k povrchu,
že hluboko pod zemí se skutečnost kříží
a ztrácí své okraje.

Odpověď není jasná,
země se třese,
viníci se ztrácejí,
v pohybu uprostřed napětí roste
a lidé jsou si vzdálení…

black out

7. ledna
…v přípravě, chuti a vůni kávy (mimochodem, káva někdy skrývá celé galaxie, všimli jste si toho?), v jedněch dětských modrých očí a kouzelném úsměvu, ve slovech, i v přítomnosti lidí, s nimiž jsem dnes byla. Ono se to možná opakuje, ale ten zážitek z přítomnosti s lidmi, které máme rádi, nikdy není stejný.

8. ledna
…v barvách, lidech, chutích i v očích, ale zdaleka nejvíc ji přinesl ve smíchu. Ve smíchu upřímném, takovém, co vám ovládne tělo, co z něj bolí břicho i obličej, co vás nutí znovu popadnout ztracený dech, plácat se do kolen a nevěřícně koukat, co se to vlastně děje. Smích, co nejdřív opanuje vaše tělo a pak se rozšíří dál… Nakazí vaše myšlenky, rozpustí chmury, osvěží domnělé problémy. Miluju to, nechat se pokaždé takhle strhnout. Bez zábran propadnout radosti z bytí, žití a lidí kolem sebe. Já tohle všechno našla na improvizaci a v té partě lidí, která tam se mnou je. A už od října se to každé pondělí opakuje, tři hodiny se směju a radost roste.

A tak jestli můžu něco doporučit, tak si najděte něco, kde se od srdce pravidelně zasmějete. Něco, kde se rozhoří vaše tváře, povolí bránice a v koutcích očí se objeví slzy smíchu. A ať je to něco opravdového, co nejde vypnout dálkovým ovladačem. Ať jsou u toho lidé a vy ať jste součástí.

Mějte se, směje se a nenechte si život utéct v šedi. Vždycky je příležitost začít něco dělat jinak…

impro9

9. ledna
Celé věky si lidé kladli otázku, co je to láska. Celé věky na tuhle otázku odpovídali. A tak nějak jsem k ní dospěla i já. A v různých časem, v různých životních obdobích, v různých situacích jsem na lásku měla určitý názor. Lásku jsem chápala jako propadnuvší zamilovanost, jako naprosté sladění, kdy si on myslí to samé co já (nebo minimálně ví, co si myslím), lásku jsem chápala jako naprostou oddanost (tak jsem to nazývala, teď vidím, že jsem měla spíš na mysli závislost), lásku jsem vnímala jako záchranu…Dnes cítím, že takové chápání lásky bylo nutné, pro jakékoliv kroky dál, ale otázka „Co je láska?“ mi zůstává stále otevřená…

Ruku v ruce s nacházením odpovědi na tuhle otázku hodně uvažuji o tom, kam směřuji svou pozornost a energii. A v tom jsem objevila knihu Umění milovat, kde mi Erich Fromm sdělil:

„Láska není vztah k určité osobě, je to postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem a nikoliv jedním objektem lásky.“

Láska je schopnost. Láska je aktivita. Láska je síla duše.

10. ledna
…úplně nejvíc dnes oceňuji dobrou teplou večeři, horkou sprchu a přívětivou náruč vlastní postele…

11. ledna
Dnes jsem krásu potkala v plynulosti rozhovoru. Znáte to taky? Mluvíte s někým koho jste potkali ten den poprvé ve svém životě a máte tolik společných témat, že by vám povídání vystačilo na hodiny? Tohle člověk nenaplánuje, ani uměle nevyrobí, tohle se s některými lidmi prostě stane a s jinými se o to možná pokoušíme, ale už to tak snadno a plynule nejde.

16. ledna
…ve smíchu, radosti a lidech. Poslední čtyři dny jsem měla plnou hlavu improvizace…improvizace, která rozšířila mou mysl, vnímání a cítění podobně jako kdybych místo lesní cesty před sebou najednou začala vidět celý široký les, který je všude kolem.

řeka

17. ledna
…v odpoledních hodinách cestou domů jsem si uvědomila, že je půl páté a pořád je světlo. Den zase začíná dostávat „normálních“ rozměrů.

18. ledna
hvězdné nebe nad hlavou…Když chytnete kuchaře skoro na odchodu a nakonec se vám dostane té nejbáječnější večeře, jakou jste si mohli přát…A když dojete v pořádku, celí, živí a zdraví…

19. ledna
dnes se krásný moment objevil v nečekaném dárku To vám, ale zatím nemůžu říct…

28. ledna
Jeden z mých nejoblíbenějších a nejkrásnějších pocitů, jaké ráda zakouším, je ta chvíle, kdy se vysněný sen, stane prožívanou realitou. A tak si ráda vysnívám malé i velké sny a ještě raději je pak uskutečňuji. A jeden malý, přesto pro mě krásný, od včerejšího večera stojí v mém obýváku a já se s každým pohledem na něj, raduji. Přála jsem si mít vlastní knihovnu. Jednoduchý sen na splnění, přesto i on měl dlouhou cestu k realizaci…A teď mi přináší radost.

knihovna

Prostě plnit si sny, je super. Člověk pro to musí něco udělat, někdy možná i změnit, když jsou sny velké, musí být odvážný a třeba taky udělat krok do neznáma. A pak se to všechno stane, v jeden okamžik, dveře se otevřou a my jsme tam, kde jsme si přáli být…

Malé nebo velké sny. To je jedno, hlavně když jsou od ❤️ Plnit si je přináší do života radost, dobrodružství, aktivitu, posílí nás to…nevím, jak to máte vy, ale já myslím, že bez toho by v životě byla nuda…

30. ledna 2018
Závěr ledna byl velmi povedený. Myslela jsem si, že tenhle den budu psát o tom, jak jsem krásu viděla ve východu slunce nebo v tajemném úplňkovém měsíci. A ne, že by to krása nebyla, ale na úplně jinou rovinu vnímání mě posunulo divadelní představení s fantastickým názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Název představení mě nadchnul tak, že jsem se ho naučila nazpaměť, protože už sám v sobě skrývá jistou dávku poezie. A představení? Překvapení se objevovalo v každé minutě – doslova. Ve tmě a úplném tichu, jsem hltala každý okamžik a každý z nich mě uhranul. Nesedíte jen v hledišti, jste zataženi do děje. Jste součástí jiného světa a nepopsatelné atmosféry tmy, ticha, stínů, světel, barev, klidu i pěkného rozruchu. Odcházíte s neopakovatelným zážitkem, mnoha otázkami a umělec ve vás (možná i ve vás, ve mě určitě) jásá krásami kreativního ducha. Takže si rozhodně zajděte – do Naivního divadla v Liberci.

 A jak říká Jarda Dušek ve Čtyřech dohodách – a teď ty malé okamžiky štěstí vzít a roztáhnout je do celého života. 

Kam směřujete pozornost vy?

Co vidíte, když se díváte?

Nejen krásný únor Vám přeji

Nikol

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře