Do Santiaga oklikou přes Rumcajce, Brod a Prčice

pochod

Jedním z mých velkých snů je jít pouť do Santiaga de Compostela. Jednoduše proto, že věřím, že očišťuje duši. Mimo to se mi líbí myšlenka sdílet cestu, kterou staletí přede mnou šli různí lidé s různými příběhy, kteří putovali ve stejných (a přece jiných) stopách, v jakých si to budu vykračovat já. Ale protože se měsíční cesta do Santiaga bohužel nevešla do mého letošního programu, hledám alternativy. Z toho důvodu jsem se rozhodla dát se letos na pochody.

První byl pohádkový – totiž Rumcajsův. Nádherným jičínským krajem Českého ráje v posvátný čas velikonoční. Byl jarní, hladivý a svěží.

Druhý byl minulou neděli u nás na severu z Ještědu do Železného Brodu. Po vrcholcích, které znám jednotlivě, ale ještě jsem je nikdy nepropojila v jedné trase. Vyrazili jsme ve složení já, spousta svačiny, psí kámoš Lucky a člověčí kamarádka Léňa. Jestli dorazíme do třicet kilometrů vzdáleného Brodu nebylo tak úplně jisté. Do batohu jsem totiž mimo sváči zabalila ještě dvě cílové sušenky, oříškovou čokoládu, mňamky pro psího kámoše, sluneční brýle, kapesníčky, ale na mapu jsem co?? Samozřejmě zapomněla. Já většinou myslím hlavně na to mít sebou svačinu.

A tak stahuji nějaké napodobeniny map do mobilu, ale spíš se spoléhám na následování davu, milý úsměv na orientovanější spolupochodující a sympaticky vyhlížejícího čtyřnožce po mém boku. To vše by nás mělo dovést do cíle.

Pravda, při zpětném pohledu by se nám mapa v jistou chvíli hodila (dav se ztratil, psí kámoš si na protest, že už nebude pokračovat, lehl do trávy a my dvě ztratily žlutou, takže házet na někoho očko nebo oslnivý úsměv bylo celkem zbytečné)….ááále kdybychom tu mapu měli, tak bychom přišli o výživné zážitky z džungle, ošlehaná lýtka od kopřiv (a to je přeci ZDRAVÉ! říkala vždycky babička) a o poznání, že jsme my dnešní moderní lidé zhýčkaní úhlednými cestičkami, značenými stezkami, chodníčky a pořádné prodírání v lesní džungli už skoro ani neznáme aneb další z lekcí, jak vytěžit ze všeho jen to dobré. Což se nám potvrdilo ve chvíli, kdy jsme v té džungli potkali další dva, kteří se navíc prodírali s koly. No, může být vždycky i hůř.

Pochod samotný (v tuhle chvíli nehledě na prodírání se křovím a kopřivami) byl pastva pro oči a pohlazení na duši. Jen si představte – nebe blankytně modré s několika decentními mráčky, to aby to hezky ladilo, výhledy z Ještědsko-kozákovského hřbetu do dalekých končin, na obzoru kopečky, louky plné zlatých pampelišek, vítr ve vlasech, šťastný pes všude kolem, přítel do nepohody po boku. Viděli  jsme lesy, louky i palouky, škrábali se do kopců a sbíhali z nich dolů, užívali si cesty kolem řeky, svačiny v trávě a nádhernou cestu zpět vlakem při západu slunce. A ty vůně po cestě. Přála abych si, aby byly přenositelné.

V nohách třicet kilometrů (plus džungle a ta se počítá tak za dalších pět – minimálně!) a v duši krásno. Pochody stojí za to (jakékoliv a kdykoliv). My se neregistrovali a příště taky nebudeme. Nechodíme pro diplom, ale pro ten pocit, který máme na konci dne, když si můžeme říct, že byl krásný a stál za to.

Po třetí půjdu známý a klasický pochod Praha-Prčice. Takže půjdu do Prčic. Musím prozkoumat historii vzniku tohohle pochodu, protože se vážně domnívám, že vznikl právě kvůli podobně laděným větám…
A dál se uvidí…

léňa a Lucky

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře