Dny, kterými je tvořen Váš život

IMG_4765

Hodně přemýšlím o čase.

O tom…

s kým ho trávím,

do čeho ho investuji,

kde ho ztrácím,

jak ho prožívám,

zda si ho vážím,

jestli ho naplňuji tím, co mi dává smysl,

zda dělám to důležité nebo se jen snažím ho dohánět,

jak málo ho mám na vědomí,

a jak velkou úlohu v životě při tom hraje.

Když mi loni v létě zemřel můj milovaný čtyřnohý nejlepší přítel, bylo to poprvé, kdy mě Život představil napřímo Smrti. Ukázal mi chvíli, kdy tělo naposledy vydechne, srdce přestane bít a duše odejde. Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomila, že ze dne na den může být všechno jinak.

Celá ta zkušenost mi otevřela oči a hlavně mysl k tomu, abych začala uvažovat úplně jinak. Najednou mi došlo, že všechno jednou, až bude čas, příště, zítra, jindy, za rok…se prostě už nestane. Všechny šance na výlety a lesní procházky, které jsem měla s mým psím přítelem, byly najednou, zcela nečekaně pryč. Bylo to poprvé, kdy mi čas ukázal svou skutečně nekompromisní tvář. A já začala přemýšlet o čase v naší každodennosti…

Je mnoho termínů, které se snažíme dohnat. Mnoho úkolů, které čekají, až je splníme. Červeně nám blikají v kalendáři a posílají nám svá upozornění, že datum už se blíží. A my je plníme, pracujeme na nich a možná si ani nevšímáme, že něco důležitého nám uniká. Náš vlastní život. Ten nám většinou neposkytuje takový komfort, že by nás upozornil Naším Termínem Splnění. Jisté je však to, že každým uplynulým dnem, spěje ke svému konci.

Nečte se Vám to dobře? Je to příliš „morbidní“?

Úplně Vám rozumím, já jsem tyhle kecy taky nechtěla poslouchat. Není to nic příjemného mít na paměti to, že zemřeme. Jenže až díky té bolestivé srážce se Smrtí, mi došlo, jakou hodnotu má Čas. Došlo mi, že ho můžeme přežít nebo prožít. Můžeme ho ztrácet něčím, co za to ve skutečnosti nestojí, utopit ho v hloupostech nebo domnělých důležitostech, nebo ho můžeme naplnit tím, co má pro nás hodnotu.

Co uplyne, se už nevrátí.
Litování nic nespraví, jedinou příležitostí, kterou máme, je přítomnost.

Většina dnů, které žijeme, bohužel nejsou dny s velkým D. Každý den nejsme na exotické dovolené, procházkách v lese, neprožíváme denně první polibky, svatby, narození dětí, nezapomenutelné okamžiky. Jsou to obyčejné všední dny.

A to je právě ono!

Pokud je většina našich dnů „normálních“, jsou to právě ony, které bychom měli prožívat nejvíc.
Právě takovými dny je náš život tvořen převážně.

Jasně, jeden návod může znít: Skončete se vším, co neděláte rádi. Sbalte se a vyrazte konečně tam, kam chcete jet celý život. Dělejte, co chcete. Buďte spontánní, blázniví, nehleďte doleva a doprava, život máte jen jeden.

Na jednu stranu ano, dovedu si to představit. Myslím, že někdy to doopravdy může fungovat. V pohádkovém scénáři by to dopadlo skvěle, v reálném světě bychom se nakonec mohli dostat do pořádné šlamastiky. Navíc, ne pro všechny tenhle scénář je.

Máme další možnost. Inspiraci k ní jsem nalezla v knížce Úterky s Morriem. Představte si jako by Vám na rameni seděl ptáček, který by Vám líbivou melodií zpíval do ucha: „A co když je to dneska?“ „Co když dneska je tvůj deadline?“

Fakt je, že jednou to bude pravda, a tak by všechny dny, ale především chvíle měly být takové, abychom nemuseli litovat, že jsme nestihli něco důležitého, neřekli, že milujeme, obdivujeme a ceníme si druhého člověka, nesplnili své sny…

Jak naplňujeme čas je především naše zodpovědnost. I když se nám někdy může stát, že se dostaneme do situace, o které jsme nerozhodli, ale která „se stala“, je vždy na nás, jak se rozhodneme danou chvíli strávit.

Klíč je v prožívání okamžiku.

IMG_4765

Kdybyste skutečně mohli slyšet toho ptáčka na svém rameni, jak prozpěvuje „A co když je to dneska?“, jak jinak byste prožili tu chvíli? Jak byste z okamžiku, který právě je, mohli vytěžit víc? Jak učinit každý okamžik kvalitnější?

Mám na to jednoduchý návod.

Vnímejte! Sebe a krásy světa a druhých lidí kolem Vás.

Seděla jsem v autě na parkovišti a čekala na kolegyni, až dorazí autobusem. Měla jsem k čekání asi pět minut. Mohla jsem jen poslouchat ranní zprávy v rádiu a bloumat očima kolem sebe. Mohla jsem prožít jednu šedou chvilku a nic z ní nemít. Šedé chvilky jsou místa v čase, která nám neutkví, nic pro nás neznamenají, je to čas, který nám proteče mezi prsty…

Šedé chvilky jsou momenty,

kdy čekáme ve frontě v obchodě, v koloně aut v ranní a odpolední špičce, na autobus, na někoho,

kdy se ženeme z jednoho místa na druhé,

když jíme a ani si neuvědomuje co,

když s někým jsme a ani neposloucháme,

když utápíme svou pozornost v mobilu, na internetu, v televizi,

jsme od sebe odpojení,

jsou naše myšlenky kdesi daleko v minulosti či budoucnosti,

když jsme ztraceni ve svých starostech,

„něco zařizujeme“.

Čas šedých chvilek uteče a my se kolikrát divíme, kde jsme ztratili hodinu či dvě, když jsme vlastně nic neudělali.

A jak jsem seděla v tom autě, vzpomněla jsem si na píseň ptáčka na mém rameni „A co když je to dneska?“. Přestala jsem marnit svůj čas a podívala jsem se doopravdy kolem sebe a viděla jsem….

jak je obloha nade mnou protkána ranními červánky,

jak hejno ptáků právě naráz vzlétlo a jejich černé obrysy kroužily nade mnou a já si představila, jak nádherné je létat,

tu jedinečnou barvu fialového šeříku a představila si blažený pocit, který mě zaplaví pokaždé, když si k němu přivoním, jeho jedinečnou vůni, která můj svět zkrášlí jen na několik málo dnů v celém roce.

Zapnula jsem oblíbenou písničku na cédéčku a parkoviště neparkovitě, dala jsem ji na plné pecky, zpívala, co hlasivky a plíce dovolovaly a bubnovala na volant.

A cítila jsem šťastná…tam na sedadle řidiče, na parkovišti u autobusové zástavky, při čekání….

východ slunce

Kdyby se nic z toho nestalo, pět minut uběhne a nezůstane z nich nic.

Dělám to často. Vnímám krásy, které jsou všude kolem skryté v malých a nádherných detailech. V úsměvu druhého člověka, v barvě jeho hlasu, v kapce rosy, kterou prosvětluje ranní slunce, v nádherných sochách, které zdobí průčelí domů, v poezii křídel ptáků, ve vůni vzduchu po dešti, v hluku hromů, v pohledu neznámého, v chuti voňavé kávy…kdekoliv jsem pozorná. Kdekoliv kde vnímáme a rozhodneme se mnohem více prožívat než přežívat, najdeme právě takové krásy.

Odložme telefony, když čekáme, když se bavíme s druhými lidmi, vypněme televize a wifiny, hrajme si se svými dětmi, povídejme si s partnery, smějme se s přáteli, rozhlédněme se na svět a zhluboka se nadechněme. Teď a tady prostě je.

Na nás záleží, jestli se z přítomnosti stane prožitá radost nebo ztraceno v šedi nezapamatovatelného.

Čas uteče tak jako tak, je na nás jakou kvalitu mu dáme.

A co když je to dneska?

Co byste udělali jinak?

S láskou
Nikol

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře