Cesta do Santiaga de Compostela

pixlr_20160925215844930-994x1024

O Záměru a přípravách na cestu

Na camino jsem vyrazila sama, bez mapy a s neúplně jasnou představou, jakou cestou z Porta půjdu.

Myslím, že každý, kdo na podobnou cestu vyráží má své proč. Pro mě však mnohem důležitější než proč byl záměr – tedy to, co mi má cesta přinést. Mým záměrem bylo budování a posilování důvěry. Důvěry v sebe samotnou, lidi, svět a v to, čemu já říkám důvěra v procesy.

img_20160921_102656

Běžně mám potřebu mít všechno pod kontrolou – obzvláště, když jedu někam, kde to neznám. Nejenže si dopředu zjistím, kam co jede, v kolik a odkud přesně, najdu si i několik náhradních spojů a různé varianty, jak se kam dostat a kde přesně, co je. Kromě plánu A, mám taky plán B a někdy i plán C. Důvěra v procesy pro mě znamená tohle všechno pustit a věřit, že to zvládnu i nepřipravená, že mi vesmír, svět, někdo nebo něco pomůže. Věřit ve šťastné „náhody“. Takové odměny za odvahu.

S tímto záměrem jsem zavřela všechny mapy, průvodce, internetové stránky a zůstala jsem jen u první zamluvené ubytovny v Portu. Plánování jsem nechala na cestě samotné.

img_20160930_092039

Teď zpětně můžu říct, že camino je hodně o metaforách. Je možné ho projít stylem start-cíl a nic to s vámi neudělá. Na druhou stranu můžete jít jen dvanáct dní a 260 kilometrů a stejně Vám to pořádně pohne se světem. Důležité je především vnímat.

Tohle je můj příběh o tom, jak jsem prožila své camino. Není to návod, jak se na takovou cestu připravit, ani jak ji projít. Byla bych ráda, kdyby vás inspiroval k tomu, abyste taky zabalili batoh a vyrazili. A podnikli své vlastní camino, které s největší pravděpodobností bude přesně takové, jaké budete chtít.

Moje cesta rozhodně nezačala prvním krokem v pohorkách v Portugalsku.

Především jsem se musela rozhodnout. Pochybovala jsem sama o sobě, jestli to zvládnu, přeci jen jsem pořád mrňavá ani ne padesátikilová blondýna :-D Musela jsem zpracovat svoje strachy a představy, co všechno hrozivého se mi může stát. A když už se mi konečně povedlo vyrovnat se s tímhle, tak přišly na řadu pochybnosti ostatních. To bylo možná ještě horší, než mé vlastní, protože jich bylo mraky, nutno říct….

Kdykoliv se někdo zeptal, s kým jdu a já řekla sama, následovaly dvě nejčastější reakce. První byla „Ty jsi blázen!“ a druhá „A nebojíš se?“ No jasně, že jsem se bála, ale já věřím tomu, že když budu o něčem neustále mluvit, tak to k sobě taky přitáhnu. Takže mluvit o svém strachu jsem ani náhodou nechtěla. Tak jsem se postupně uchýlila k odpovědi: „Jo, vyrážím sama, ale jsem si jistá, že sama nepůjdu“. Kdybych věděla, co si tímhle přitáhnu…

Zajímavé pro mě však bylo, že jakmile jsem se vyrovnala se svými strachy a takhle hezky zpracovala i strachy ostatních, tak začala přicházet ohromná podpora. Bylo to něco nádherného. Dostala jsem spoustu talismanů, které mě měly chránit na cestě, přicházelo množství krásných slov, povzbuzení a přání od přátel, kamarádů, známých i těch velmi vzdálených.

Aneb změň to v sobě a změní se i okolí… :-)

received_1461960260485865

Moje příprava znamenala taky pořídit si první vlastní krosnu. Takovou, která padne tak, že o ní ani nevím. Takže pokud bych vám měla dát jen jedno jediné doporučení, tak by znělo: berte krosnu, která je přesně na vás a boty, které s vámi ušlapaly už desítky kilometrů. Vyplatilo se.

Když jsem měla všechno, co jsem si hodlala vzít s sebou, zabalila jsem krosnu, včetně spacáku, kartáčku a nabíječky na telefon a vydala jsem se na Černou Nisu, ale protože se mi to zdálo podezřele v pohodě, vyšlápla jsem ještě na Pláně. Dobře, tak i tohle bych doporučila, protože doma v obýváku krosna váží jinak než v kopci na Ještěd :-)

Co jsem měla zabaleno, jsem většinou použila. Největšího docenění po cestě dosáhly takové maličkosti jako špunty do uší, deník, vak na vodu a čelovka. Není potřeba mít moc věcí, všude se dá poměrně pohodlně vyprat a pokud ne, tak jsou na tom všichni dost podobně, takže když budete smrdět, tak vám to ostatní poutníci i nepoutníci s největší pravděpodobností odpustí.

V polovině září jsem tedy sedla do letadla, s důvěrou ve vesmír, strachem pod pokličkou a ohromným natěšením na všechno, co se stane.

img_6152

A už první den udal směr, jakým se mé camino mělo ubírat…

Vyrážím sama, ale sama nepůjdu aneb vstříc svým předpovědím

Co jsem si to vlastně přitáhla svou odpovědí „Vyrážím sama, ale sama nepůjdu…“?

Začnu trochu oklikou o první noci v Portugalsku. Byla skoro celá probdělá. Rozhodovala jsem se, zda zůstat jeden den v Portu, o němž všichni říkali, jak je nádherné a stojí za to ho navštívit. Taky jsem stále nevěděla, jakou cestou se vydat. Mohla jsem jít centrální, o níž jsem slyšela a četla, že je sice méně hezká, ale pokud chci potkat lidi, tak je to ta pravá, protože jí zvolí asi osmdesát procent poutníků. Další možností byla pobřežní cesta, která má být hezčí, ale za to opuštěnější. Zůstat v Portu? Hned se vydat na cestu? Centrální? Pobřežní? Ach bože…na druhou stranu to je ta (ne)výhoda, když cestujete sami, všechno je na vás…

Nakonec mi dalo odpověď moje vlastní podvědomí, protože se mi zdálo, jak opouštím Porto a vyrážím na cestu. Díky tomu už nebylo ráno o čem se rozhodovat. Přijela jsem jako poutník, ne turista, nemohla jsem se dočkat až vyrazím. A tak jsem se ráno dala po stopách první žluté šipky, která ukazovala cestu. Trochu vyjukaná, že vlastně nevím kudy a že se někde ztratím, kam vlastně dojdu a hlavně tam nikdo nebyl. Kde je sakra těch osmdesát procent poutníků? A cesta z Porta? No teda, fakt nic moc. Průmyslová zóna, okraj města, podél silnice. Nemám ani jednu fotku, nestálo to za nic. Takže jsem polovinu prvního dne bojovala se svým vlastním šotkem, který mi neustále nadával, že jsem si vybrala blbou cestu.

received_1461963753818849

V poledne jsem zakotvila v první bistru, které jsem potkala a domluvila si rukama nohama něco k obědu – klasika je menu peregrino. Spokojeně jsem obědvala, když se ukázali první poutníci – čtyři Novozélanďané, ale zrovna sdílní nijak nebyli. Konverzace s nimi se rychle vyčerpala a tak jsem pozorovala, kdo přichází další. Do dnes si zřetelně pamatuji první dojem, který ve mně zanechala jedna poutnice. Dorazila do bistra chvíli po mně a velmi přátelsky, vesele a způsobem, že zná všechny kolemsedící, se se všemi zdravila. Byla celá barevná a krosnu měla posetou množstvím cinkrlátek, fotek, přívěšků, ozdob…a svým zjevem naprosto vzdorovala všem radám nenosit nic navíc. Usedla k vedlejšímu stolu a při skleničce koly rozmotávala své zašmodrchané vlasy.

Chvilku na to dorazil ještě jeden týpek, který měl ohromnou krosnu a to jak do výšky, tak do šířky, navíc působil dost zmateně, neohrabaně a chaoticky. Vypadal, že je na cestě minimálně týden. Postupně jsme my tři z bistra vyrazili v krátkých intervalech za sebou. Nejprve jsem se potkala s barevnou poutnicí, která mě zastavila, abych ji vyfotila u symbolu šipky. Zjistila jsem, že se jmenuje Kerri a je z USA. Pokračovaly jsme dál až jsme narazily na toho týpka s obr krosnou. Jmenoval se André a byl z Portugalska.

sld

A takhle nenápadně, aniž by to někdo z nás v tu chvíli tušil, začal příběh o třech amigos… Příběh o třech přátelích, kteří se všichni vydali na camino z Porta v ten stejný den. Každý z nich vyrazil sólo a ještě to ráno každý z nich zvažoval, jestli se nevydat pobřežní cestou. A pak se všichni rozhodli pro tu stejnou trasu, muselo to být skoro ve stejnou chvíli. Toho rána všichni tři vyšli z různých uliček Porta vstříc Santiagu a novému přátelství…

sdf

Začala se realizovat má předpověď: „Půjdu sama, ale sama nepůjdu…“

A vy už to víte, na „náhody“ já prostě nevěřím, ani trochu.

Camino bezprostředně po návratu

Před pár hodinami jsem se vrátila domů. Jsem zpět s jedním velkým splněným sen. Nejdříve jsem si myslela, že je to konec a tak mi z toho chvíli bylo smutno. Jenže pak jsem si uvědomila, že to všechno je spíše další nový začátek. Jedna kapitola je dopsána, ale svým koncem otevírá další. Co tedy teď?

img_20161001_202743

Nenechávat to, co jsem se naučila na stezkách mezi Portugalskem a Španělskem, ale vzít si  všechno, co mi camino ukázalo o lidech, vztazích, světě a o mě samotné sebou do každodenního života. Teprve tehdy to můžou být opravdové dary, nejen pozlátka.

Bezprostřední dojmy? Něco z toho, co můžu sdělit slovy? Děkuji caminu, že mi ukázalo nebo znovu připomenulo, že….

Na celém světě máme spoustu přátel, které stačí jen poznat. S tímhle vědomím se ze světa rázem stává velmi přátelské místo.

Nemusím mít všechno pod kontrolou, nemusím vše plánovat a dopředu vědět, jak to chodí nebo jak to bude. Někdy stačí pustit tyhle vlastní snahy a nechat věci, ať se dějí, jak mají a s důvěrou očekávat to nejlepší.

IMG_20160929_085945-1024x768

Porozumět si s druhým člověkem, není otázkou jazyka, ale gest, které mnohem lépe vyjadřují, že ten druhý je náš přítel. A nejlepším dorozumívacím prostředkem je úsměv.

Na druhou stranu, všechny ty kultury ostatních národů jsou tolik obohacující, že to ve mně znovu zažehlo touhu učit se novým jazykům. Španělštině, portugalštině, francouzštině?

Naslouchat vlastní intuici se vždycky vyplatí! Opakuji (především pak pro sebe samotnou) VŽDYCKY!

Plnit si své sny je cesta ke skutečně naplněnému životu. Rozhodně pro mě to tak je.

Moje tělo toho dokáže mnohem víc, než si dokážu představit. Jsem mu za všechno nesmírně vděčná, mám ho moc ráda a snažím se mu to v tom nejlepším vracet.

A nakonec…Všude kolem nás existuje spousta malých zázraků jako horká sprcha, špunty do uší, káva s mlékem, snídaně v ledničce, tma, ticho nebo vlastní postel a automatická pračka :-D

img_20161001_163138

A navíc, jak řekla jedna Francouzka, jak jednou s caminem začnete, tak už nepřestane. Jiný můj přítel dal caminu přívlastek magické. Mnoho lidí se na camino vydává znovu a znovu. Mladí, staří, zdraví i nemocní. Sami i společně. A já přistihla sama sebe, dvacet kilometrů před Santiagem, jak čučím do mapy, abych vybrala, jaká bude má další cesta…

Tak co, už vám začalo vrtat hlavou, co na tom caminu vlastně je???

IMG_20160924_132220_1-1024x768  IMG_20160924_084730_20160924191802252-1024x702

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře