Být sám sebou versus napodobenina ideálu…aneb co chceme po druhých

say-yes-to-the-live-2121044_960_720

Jmenovala se Marcela a velmi mě zajímala. Má všechno, co si kdy přála. Vysněného muže, zdravé a chytré děti, práci snů a přece se necítí být šťastná. Popisuje svůj ideální život a hlas i dech se jí zastavuje v místech vyprávění, kde tomu ideálnímu něco podstatného chybí. Dochází k tomu, co chce ve svém životě změnit a jako jedna z mnoha naráží na obavu, co tomu řeknou ostatní. Co si pomyslí její muž a rodina? Budou mít pochopení? A stojí vůbec za to se tomu risku vystavovat?

Žijeme ve vztazích a v interakcích s ostatními a jejich způsob života, volby a rozhodnutí nás ovlivňují. Díky koučovacím rozhovorům si uvědomuji, jak odlišné úhly pohledu mi nabízejí mé odlišné role. Já jako já někdy vnímám věci jinak, než já jako kouč. Tahle role mi většinou poskytuje lepší pochopení druhého člověka. A přitom jsem to pořád já, jeden člověk.

Když Marcela odchází, nechávám působit dojem, který ve mně zanechala a ten probouzí mnoho mých starých příběhů a otevírá nové otázky.

Jak JINÉ jsou ty SAMÉ situace, když se na ně díváme z rozdílných rolí
Je to zvláštní, zajímavé a osvobozující zjištění.
Uvědomuji si, že role, ze kterých se budeme dívat, můžeme svobodně volit. Jenže kolik skutečné svobody máme, když se problém týká nás samotných? A proč se nám ta svoboda může zdát tak nedosažitelná? Co ji zakaluje? Srdce snad? Nemyslím. Srdce je naplněno láskou a ta přeci nechce spoutávat. Jsou to vlastní zájmy a představy o životě, které tvoří naše brýle, když hodnotíme a posuzujeme druhé a jejich činy.

Zraňuje nás druhý člověk nebo to jsou spíše vlastní představy a jejich rozchod s realitou? Na kolik by se náš život změnil, kdybychom neprojektovali své touhy do druhých a místo toho žili šťastně svůj život a přítomnost druhého člověka si spíše užívali, než si ji přivlastňovali?  

Naslouchám příběhu Marcely a  vnímám ten rozpor mezi tím, jaká se cítí být a tím, jakou ji chtějí mít ostatní.

 V tom zeleném křesle kouče si častěji než dříve uvědomuji, jak moc nás stísňují představy ostatních, našich milovaných, přátel, kolegů, rodin. Jak moc oni chtějí, abychom my byli, dělali, žili podle jejich představ. A jak moc chceme my být ve skutečnosti sami sebou. Slýchám to často. „Co si o tom pomyslí ostatní, když udělám to, co chci? Co na to řeknou? Tohle nemůžu říct tátovi, mámě, přítelkyni. Mé úmysly se úplně rozchází s jejich představami.“

křeslo

Poslouchám ty lidské příběhy, které mě vrací zpět do mé vlastní minulosti. Vidím se v přítelkyni, která svému muži doma vyčítá a zlobí se, že na ní nemá čas. Vidím se v ženě, která více miluje představu muže, kterou si vysnila, než jeho samotného. Vidím se tam, kde jsem více sledovala vlastní zájmy, kdy jsem byla víc vedena strachem, že o něco či někoho přijdu, než abych se zajímala o opravdové lidi kolem mě.

Dnes v tom pohodlném zeleném křesle oblečená do role kouče, odkládám své soudy, své zájmy, předsudky a představy a poznávám lidi v jejich autenticitě. A nesmyslně si přeji do minulosti – kéž by mi to tenkrát někdo řekl.  

Kdyby mi někdo řekl, ať si vyberu ještě jinou roli a podívám se na celou situaci z dalšího úhlu pohledu. Kdyby mi řekl, ať si přesednu do pohodlného zeleného křesla, odkud bude celá situace vypadat jinak, než jak mi ji zprostředkovávala má zaslepená mysl. A tak vám to chci říct já dnes.

To, jak vnímáme prožívanou realitu, není její jediná podoba. Máme na výběr a můžeme volit, z jakých úhlů se budeme dívat. A čím více jich získáme, tím komplexnější pohled budeme mít. Na tohle nemusíte být kouč, abyste to zvládli.

Najděte si své zelené křeslo a pak ještě jedno modré, růžové a černé, ať je to pestré. Představte si, že se vás problém, který řešíte, netýká. Zvolte odlišné role, různé úhly pohledu a pohlédněte na celou záležitost z více stran.

Co si o tom myslíte teď?
Co si myslíte o druhém člověku?
Jak to vnímáte, když vaše představy, jak by to (ten či ta) „mělo být“ na chvíli nedostanou prostor?
Jak to vypadá, když dáte na chvíli sebe stranou?

Cílem není, abychom ignorovali sebe samé a popírali vlastní potřeby, ale abychom dokázali lépe nahlédnout na druhého člověka a dovolili mu být sám sebou.

say-yes-to-the-live-2121044_960_720

My se pořád bojíme, co si o nás druzí pomyslí, když se naplno projevíme, ale když se bojíme my, není třeba možné, že se bojí i oni? A tak je tu spousta lidí, kteří jsou sice spolu a jen málo si dovolí být autentičtí. Je to vlastně ohromná škoda. Jako lidé jsme totiž mnohem zajímavější než napodobeniny ideálů, na které si hrajeme.

Já bych si přála, aby mě tenkrát někdo řekl:
S
edni si do zeleného křesla, podívej se na skutečného člověka, kterého máš před sebou. Neprojektuj do něj své nároky, jediným, kdo dokáže udělat tvůj život šťastným, jsi ty sama. Přítomnost ostatních je bonus navíc, který si dostala, a tak si ho užívej, ale nevyužívej. Raduj se, miluj a tvoř svůj život.

Když jsem to tenkrát neslyšela já, třeba to dnes uslyšíte vy.

Přeji Vám krásné dny prožívané přítomnosti a děkuji svým klientům za to, jak nádherně mě učí, aniž by o tom věděli.

Nikola Hauserová
S láskou a zájmem se věnuji koučování. Bezpečně vás provedu horským terénem vaší zvolené cesty za sebepoznáním. Ráda s vámi objevím dary a možnosti, které v sobě skrýváte, abyste mohli svůj život tvořit k obrazu svému. Přečtěte si můj příběh.
Komentáře